Historie bělické farnosti
Kostel svaté Maří Magdaleny v Bělici má pradávnou historii. Známe pověst o jeho založení, která zní asi takto:
Připutující osadníci se chtějí v těchto místech usadit. Ze všeho nejdřív ale chtějí postavit pro Pána Boha i pro svou ochranu kostel. Líbí se jim místo na vrcholu nedalekého kopce. Začnou tam stavět, ale nedaří se jim - všechno je vždy zničeno. Tak se Boha ptají, kdeže kostel chce mít. A Bůh v parném červenci zasněžil jedno místo, to, na kterém stojí dnes kostel. A staročeští osadníci si říkali „hle místo bělí se“, a z toho vznikl i název celé vesnice Bělice.
Těžko říct co je na tom pravdy, říká se, že pověst vymyslel sousední živohošťský farář, ale každý kostel svou pověst nemá!
Samotná ves Bělice patřila benediktinskému klášteru na Ostrově u Davle. První zmínka o bělickém kostele svaté Maří Magdaleny je z roku 1352. Známe jména několika kněží, kteří zde působili, jsou to Kuneš (1364-99), Přibík (1399-1418) a František (1418). Po roce 1420 byla farnost obsazována evangelickými knězi, kteří vedli duchovní správu až do roku 1623, kdy poslední z nich musel odejít. Správa bělické farnosti byla svěřena knězi z Netvořic a později kněžím z Chlumu u Sedlčan, po řece nepříliš vzdálenému. Farnost byla znovu obnovena až po sto letech v roce 1723, ale již v roce 1645 známe jméno kněze P. Saura, který sídlil na Chlumu a tituloval se farář chlumský a bělický. To byl de facto první kněz obnovené novodobé farnosti, i ve farní kronice má číslo jedna. Ale k formálnímu obnovení farnosti došlo v roce 1723. Do farnosti patří obce: Bělice, Jablonná, Stranný, Radslavice, Blážim, Měřín, Nebřich a několik samot v okolí Vltavy.
Ve druhé polovině byl do kostela pořízen nový rokokový oltář, stalo se tak, když byl ve stejné době kostel zbarokizován, při zachování řady gotických prvků. Gotická klenba v presbytáři, trojboký presbytář, gotická okna, svatostánek, sakristie a dva portály jsou pozůstatky původního kostela. Rokokový hlavní oltář nese obraz Máří Magdaleny od Antonína Macheka z roku 1839. Jak vypadal původní obraz není známo. V 80. letech 18. století byla přistavěna věž, panská galerie, kůr a přestavěna loď kostela včetně stropu. V roce 1721 byla pořízena cínová křtitelnice, ztracená na konci 19. století, když byla pořízena současná mramorová.
V roce 1878 byly vystavěny dva nové boční oltáře, jeden svaté Anny, druhý Jana Nepomuckého, včetně oltářních obrazů od Václava Kroupy. Iniciátorem stavby byl tehdejší velmi aktivní farář P. Kraus, který svou pílí získal srdce svých farníků na rozdíl od svých předchůdců, kteří s nimi spíše bojovali. Farář Kraus rovněž zavedl na první neděli v červenci tak zvanou mariánskou slavnost, na kterou až do nástupu komunismu každý rok putovali procesí z okolních farností, zvláště z Živohoště, Křečovic, Újezda a Netvořic. Byla to krásná slavnost, na kterou pravidelně přijížděl významný kazatel, a která trvala téměř celý den. Svého času byla tato slavnost významnější než pouť. P. Kraus je pohřben na bělickém hřbitově.
Významným počinem bylo pořízení nových varhan v roce 1905 z kostela svatého Rocha v Praze na Olšanech, jejichž autorem je Karel Eisenhut, Wocelkův nástupce. Jedná se o jednomanuálové zvukově velmi pěkné, kvalitní mechanické varhany. V dnešní době jsou bohužel ve velmi špatném stavu a na podzim roku 2014 je plánována jejich generální oprava.
Ve dvacátých letech 20. století nastoupil poslední bělický farář P. Václav Týra. Pocházel z dnes zbourané vesnice Temelínec stojící v místě dnešní Jaderné Elektrárny Temelín. Před příchodem do Bělice působil jako administrátor fary v Týnci nad Sázavou. Zastihl faru ve velmi špatném stavu, právě tak kostelní věž respektive její krytinu. Faru kompletně opravil, zavedl elektřinu do kostela i na faru, velmi svědomitě dbal o duchovní vedení svých farníků. Jako vyhlášený kazatel byl často zván na poutě v okolí, zvláště v Maršovicích a Živohošti. Bělická farní kronika nám prozrazuje, že jej pojilo přátelství s Maršovickým děkanem Aloisem Škáchou. Během vystěhování byl farářem v Ratajích nad Sázavou. Zemřel v roce 1969 v Bělici na faře. Více o něm najdete v sekci běličtí kněží. Ještě za jeho života v Bělici občas vypomáhal neveklovský farář P. Jindřich Brandejs, který farnost po jeho smrti převzal. Ten v Bělici udělal velký kus práce. Kompletně opravil vnitřek kostela včetně restaurace oltářů, zcela vyměnil krytinu věže, z darů místních věřících pořídil nový zvon (přičemž sám jezdí a ve sběrnách kupuje měď - kusovou ne plechovou), položil v kostele novou dlažbu dle požadavku památkářů, rovněž v sakristii, ke zvonům i varhanám pořídil elektrický pohon, kompletně kvalitně předělal celou elektroinstalaci, postavil v kostele zpovědní místnost (velmi inovativně) a mnoho jiných věcí. Bohužel již řada oprav po několika desetiletích dožívá.
Bělický kostel hledí vstříc budoucnosti, na podporu varhan farnost v roce 2014 uspořádala koncert slavného Spirituál Kvintetu, na dveře klepe nutnost výměny krytiny na věži, nebo aspoň prozatímní nátěr a řada jiných věcí. Fara je pronajata, nájemkyně se o ni velmi dobře stará a několikrát sloužila pro filmové natáčení. Bohužel místních na bohoslužby přichází velmi málo a iniciativy, které si chtěly vzít za úkol péči o kostel, v podstatě selhaly.
Existuje ještě jedna pověst, vypravující o tajné chodbě z kostela do Jablonné, případně až někam k řece, ale je už jen spíše v říši vzpomínek.