Duchovní správci
P. Antonín Křiklán (1916-1997)
Antonín Křiklán se narodil v roce 1916 (přesné datum narození zatím bohužel neznáme) nedaleko vesničky Hlasivo u Mladé Vožice na Táborsku. Šťastné dětství prožil se svým starším bratrem i dalšími sourozenci, kteří ho poté často navštěvovali na farách, kde působil. Po vychození měšťanské školy v Mladé Vožici absolvoval učitelský ústav v Praze a stal se učitelem. Po několika krátkých působištích byl jmenován učitelem v Prčici, kde jej zastihla druhá světová válka. Na samém konci války, když při známém povstání v Prčici Němci zatkli a chystali se popravovat řadu prčických mužů, došlo k události, která mu ovlivnila celý život a přivedla ho ke kněžství. Zhruba půl roku před koncem války sloužil v Prčici německý důstojník, který tam měl dceru a který byl odvelen na frontu. Protože ale věděl, že konec války je blízko, poprosil učitele Křiklána, aby o jeho dceru pečoval a zanechal ji u něj. Antonín Křiklán skutečně o důstojníkovu dceru pečoval. Před koncem války, když byli prčičtí muži shromážděni v řadě a probíhala jejich poprava, modlil se Antonín Křiklán k Panně Marii a slíbil jí: Pakliže ho zachrání, stane se knězem. V ten okamžik, když se již blížila k němu řada, objevil se najednou onen německý důstojník, který se znenadání vrátil z fronty, a vytáhl učitele Křiklána z řady a zachránil ho. Slib, který dal, opravdu dodržel a po válce vstoupil do Arcibiskupského kněžského semináře v Praze.Ve velice obtížné době komunismu, kdy byl seminář přestěhován do Litoměřic, byl strach o to, zda kněží budou moci být vysvěceni, byl vysvěcen na kněze již o rok dříve v roce 1953. Prvním jeho kněžským působištěm, jak bylo tehdy u novokněze zvykem, bylo pohraničí. Jako kaplan pečoval o liduprázdné vysídlené německé farnosti na Karlovarsku. Od 20. srpna 1954 byl P. Antonín Křiklán ustanoven farářem v Maršovicích. Přišel v době, kdy farnost byla po nuceném odchodu P. Antonína Neužila již téměř dva roky bez kněze. Filiální kostel v Hoděticích se nacházel pod správou kněze z Kosovy Hory.
S nedůvěrou, avšak s velkým očekáváním, hleděli farníci maršovičtí na svého nového duchovního správce. Získal si je ale rychle svým přátelstvím, příkladem a zejména krásnými a trefnými promluvami při bohoslužbách. Na kázání P. Křiklána se scházeli lidé z celého okolí a jeho věhlas se pomalu šířil. Nelze říci, že by štval lidi proti režimu, spíše v kázáních kritizoval mravní poměry té doby a tím i skrytě režim, který je způsoboval. Sám ale v kostele pobízel lidi k účasti na žňových brigádách i ostatních akcí v rámci Maršovic a jeho vztahy s tehdejším vedením obce byly velice dobré. Rovněž na faře pěstoval brambory, kukuřici a jiné plodiny. Kostel za jeho působení byl plný věřících. V roce 1958 provedl generální opravu střechy filiálního kostela v Hoděticích a než v témže roce předal správu hřbitova obci, nechal na hřbitov zavést vodu a vyrobit nová železná vrata sloužící dodnes. P. Křiklán velice často navštěvoval místní farníky a přátelil se s řadou lidí v Maršovicích, ve Strnadících, v Šebáňovicích či například v Hořeticích. Kontakty s nimi udržoval dlouho po svém odchodu z Maršovic, k němuž došlo v květnu 1961. Slavíme tedy letos smutné výročí – 50 let, kdy naše fara osiřela. Informace o tom, jak k tomu došlo, jsou kusé. Při procházce k farnímu lesu přistihl maršovickou dvojici při nevěře. Muž z této dvojice, podle svědectví některých farníků, byl v té době vysoký činovník. Odvolání P. Křiklána tedy na sebe nenechalo dlouho čekat. Poté došlo k paradoxní situaci, kdy se místní komunistické vedení obce vypravilo až do Prahy, kvůli tomu, aby se pokusili P. Křiklána v Maršovicích uhájit. Z toho je patrno, že vztahy v obci nebyly špatné. Jeho nástupcem se od 1. května 1961 stal P. Jaroslav Kaufner, farář ve Vojkově.
Další kněžská dráha P. Křiklána přivedla do Netvořic a do Vysokého Újezda. Tam pokračoval ve své práci s lidmi a stal se velmi oblíbeným, což na rozdíl od Maršovic v Netvořících nebylo dobře přijato. V zinscenovaném procesu byl obviněn z rozkrádání majetku a odsouzen k trestu odnětí svobody (dosud nevíme na jak přesně dlouho). K odsouzení nahrálo i to, že udržoval určité kontakty se Západem a lidem rozdával léky, které v té době u nás nebylo v žádném případě možné dostat. Otázka zatčení a uvěznění P. Křiklána by si zasloužila hlubší zkoumání. Každopádně, po návratu z vězení, po nedlouhém pobytu tam, se vrátil zlomený, myšlenkově poněkud zchudlý člověk v přímém kontrastu s bývalým geniálním kazatelem. Formulování jakékoliv myšlenky mu činilo značné potíže. Pamatoval si ale cestu k řadě známým v maršovické farnosti, které dokázal většinou svou nečekanou návštěvou překvapit. Jak se ale dokázal z Prahy, kde dělal zřízence v nemocnici Na Bulovce, dostat do Maršovic, byla záhada. Ke kněžství se nikdy nevrátil. Tento jeho stav poskytuje domněnku, že mu ve vězení byl podáván nějaký určitý prostředek používaný při výsleších, jehož aplikace měla za následek tento pozdější stav. Je zajímavé, že po návratu z vězení se až do konce života Antonín Křiklán vyhýbal jakémukoliv kontaktu s doktorem.
Poslední maršovický farář zemřel opuštěný a zlomený 19. listopadu 1997 ve věku 81 let v LDN v Prčici. Pohřeb, na kterém se shromáždilo 40 kněží, se konal 28. listopadu v rodné farnosti Hlasivo u Mladé Vožice. Zúčastnil se ho i tehdejší maršovický duchovní správce P. Jan Dlouhý.
Vzpomínky na P. Antonína Křiklána se trochu rozcházejí. Z dnešního pohledu vidíme hodně věcí jinak nebo je nevidíme vůbec. Je potřeba mu popřát věčné odpočinutí.