Římskokatolická farnost Křečovice - Hudba
Bělice Hodětice Chvojínek Křečovice Maršovice Neveklov

Hudba

Maršovické varhany
 

Maršovické varhany 

Zřejmě jedny z prvních varhan v Maršovickém kostele byly postaveny v roce 1753. Jednalo se o barokní nástroj dosud neznámého varhanáře. Varhany stály tedy ještě ve starém gotickém kostele, který značně utrpěl v roce 1768 požárem sousedního dvora. Jak dopadly varhany, není známo, ale je možné, že zničeny nebyly, protože kostel zřejmě neshořel a například ostatky svatého Konstantina nebo zvony byly později přesunuty do nového kostela. 

V roce 1836 máme ve farní kronice záznam o varhanách o těchto rejstřících: Principal, Octava, Quinta, Copula minor, Copula maior, Mixtur, Subbas, Octavbass. Varhany sešlé věkem byly později mnohokrát opravovány, a rovněž existuje návrh na stavbu nových varhan od táborského varhanáře Skopka, což se neuskutečnilo. V křečovické farní kronice je záznam, že když stavěli nové varhany v Křečovicích na konci 19. století, staré varhany byly dány do Maršovic. Jestli se to opravdu stalo, není známo, maršovická farní kronika o tomto mlčí a jiný dokument se zatím neobjevil. Tak či tak, varhany byly velmi staré.

Varhany nacházející se dnes na kůru maršovického kostela byly postaveny v roce 1903, jak nám prozrazuje archiv sester Boromejek z klášterního kostela svaté rodiny v Praze-Řepích, pro který byly varhany postaveny. 

Jejich autor Jindřich Schiffner byl nejvýznamnějším českým varhanářem éry romantismu (označení období ve varhanářství) na přelomu 19. a 20. století. Postavil v Čechách, Německu, Slovensku, Podkarpatské Rusi, Rakousku i jinde na 700 nástrojů.  Pocházel ze Cvikova u České Lípy, kde se roku 1878 narodil v rodině Sudetských Němců jako nejmladší z mnoha dětí. Jeho starší bratr Karl byl rovněž významným varhanářem, se sídlem v Praze, jeho varhany máme například nedaleko ve Vysokém Újezdě. Jindřich se varhanářskému řemeslu vyučil v Německu a poté si otevřel ve Cvikově vlastní dílnu. Nejdříve stavěl varhany mechanické traktury (táhla), ale postupně se z něj stal průkopník moderní pneumatické traktury (tlak vzduchu), podobně jako všichni varhanáři té doby.

Po smrti bratra převzal jeho pražskou dílnu a přetvořil ji v jednu z největších varhanářských dílen ve střední Evropě. Největší množství varhan postavil v severních Čechách, bohužel díky vyhnání Němců jich řada zanikla. Vedle řady kvalitních varhan postavil asi nejlepší varhany v Českém Krumlově, veliký nástroj o třech manuálech, či v Praze u Pražského Jezulátka, nástroj dnes bohužel špatně přestavěný, postavil také varhany průměrné, za levnou cenu, bez zvukové jedinečnosti. Jeho nástroje nesou charakteristický rozpoznatelný zvuk, docílený precizní skladbou rejstříků, nejtišších, tichých, silnějších i silných. Byl příznivcem zvuku varhan založeném na rozdílné barvě zvuku jednotlivých rejstříků a jejich postupné gradace spíše než často prvoplánově velice silného zvuku varhan. Jeho pleno (plný slavnostní zvuk varhan) je rovněž silné, ale zároveň něžné a jemné. Tento přístup měl hlavně kolem roku 1900 mnoho příznivců, později zase mnoho odpůrců, právě jako samotný pneumatický systém varhan. Tento systém je založený na tlaku vzduchu ve varhanách, který je v cínových či jiných trubičkách přenášen od klávesy přes mnoho zařízení až k píšťale. Systém samotný je velice dobře regulovatelný i opravitelný, nicméně jednou za čas je nutná značná investice do velkého množství kožených součástí, tzv. míšků, které zpuchří a varhany se v podstatě stanou nepoužitelnými. To je opravdu problém zvláště pro chudší malé kostely, nicméně pravidelnou údržbou rozloženou do více let lze náklady přijatelně rozložit. Životnost míšků a ostatních kožených částí varhan u Schiffnera je cca život jednoho varhaníka, což je dlouhá doba, kdy je možné s penězi počítat. Kromě toho bývá někdy problém ve vlhkém kostele, kde kůže nemusí dobře pracovat. Toto všechno měl Jindřich Schiffner dobře ošetřené vlastními patenty, nicméně jiní výrobci varhan v tomto docela tápali a pneumatický systém v jejich podání nebyl vždy spolehlivý.
 
Varhany nacházející se v Maršovicích mají dva manuály, dvanáct znějících rejstříků a několik dalších pomocných spojek umožňujících práci mezi manuály. Nejslabším rejstříkem je Salicional a Vox celestis, což je tichý rozechvělý rejstřík, který tvoří dvě řady píšťal, nejsilnějším naopak Octava a Doublette, používané hlavně při dohrách a předehrách. Rejstřík, kterým, v kombinaci s jinými dodávajícími barvu zvuku, doprovázíme zpěv písně je Principal.

Oba manuály mají svou zvukovou korunu, i když druhý je samozřejmě podstatně tišší. Lze je používat naprosto nezávisle, oba mají svou vlastní vzdušnici a absence jednoho neznamená utichnutí celých varhan.

Cesta varhan do Maršovic byla poměrně jednoduchá. Vojáci Rudé armády zničili téměř zcela původní maršovické varhany z 30 let 19. století, po válce k veliké lítosti děkana Škáchy je nebylo možné opravit. Díky smutnému odsunu Němců z pohraničí se vyprázdnilo několik desítek vesnic, a velká část neomluvitelně zanikla spolu s kostely, které se tam nacházely. Bohužel se většinou nepodařilo jejich vybavení uchránit, počínaní nových obyvatel, byli-li nějací, bylo naprosto barbarské, a tak cenné oltáře s obrazy a sochami končily v kamnech a v zásypech, varhany dopadaly podobně. Existují obrázky s hromadami píšťal vyházenými před kostelem. Přesto se ale občas něco podařilo zachránit. V našem okolí například oltář v kapli v Osečanech, varhany ve Václavicích, a tak se do Maršovic dostalo po válce i několik varhan ze Sudet, všechny byly, ale pro náš kůr moc velké a nevešly by se tam. Proto se v roce 1947 usneslo zastupitelstvo Maršovic, že samo pořídí do kostela nové varhany. Ani to se samozřejmě díky změně poměrů nemohlo uskutečnit, a tak do své smrti (7. 11. 1948) pan děkan Škácha už nikdy neslyšel v našem ani hodětickém kostele zvuk varhan.

Komunisté zrušili všechny řády, kláštery se změnily v objekty různého typu. Klášter Boromejek a ženská věznice v Praze – Řepích s kostelem svaté Rodiny se proměnil v budovy výzkumného ústavu zemědělské výroby, kostel samotný byl výškově přepažen a byla v něm traktorová stanice. Jediné, co se podařilo zachránit, byly varhany (kromě nich byly ještě rozprodány lavice a něco získala farnost Liboc), které se tehdejšímu našemu faráři P. Antonínu Neužilovi podařilo získat v létě 1952 pro náš kostel. Jestli, ale byly postaveny za něho nebo až za P. Křiklána je trochu s otazníkem. Spíše to ale vypadá, že ještě za P. Neužila. Získali jsme dobrý nástroj, o který se, ale jako o všechno je potřeba průběžně starat, nechá-li se vše najednou jako se to stalo v podstatě nám, finanční náročnost je značná. Nelezené dokumenty ukazují, že již v době stěhování nástroje do Maršovic bylo potřeba vyměnit míšky, zřejmě se to ale neuskutečnilo. V polovině 80. let došlo k dílčímu čištění a naladění varhan, zejména ale zvuk rejstříků druhého manuálu byl strašný. Před tím na konci 70. let byl instalován motor varhan, bohužel ale došlo k částečnému poničení původního šlapání. Varhany rovněž nebyly zvukově intonačně přizpůsobené novému prostoru. Postupnou celkovou opravu varhan jsme započali v roce 2003, výměnou míšků druhého manuálu a vylepením spojek a pokračujeme v ní prakticky dodnes. Na financování oprav se kromě farnosti podílel i městys Maršovice a mnoho dárců. Na jaře 2014 byly vylepeny poslední dvě řady míšků prvního manuálu a můžeme říct, že varhany dnes hrají velmi pěkně a celkově jejich stav je dobrý, v blízké době nebudou potřebovat žádnou finančně náročnější akci. V roce 2015 budeme muset obnovit nátěr proti červotoči a vylepit pedálové spojky.

V roce 2014 jevila Řepská farnost snahu o jejich navrácení, skrze varhaníka Suchela. Naštěstí modlitbami i pochopením představené Boromejek, které ze srdce děkujeme, se podařilo varhany ponechat v Maršovicích. Maršovické varhany tak již přes padesát let doprovázejí narození, život i smrt místních obyvatel.


Maršovice

Menu

Nejnovější články

Kategorie

Štítky

Archiv

Nejnovější komentáře