Římskokatolická farnost Křečovice - Historie maršovické farnosti
Bělice Hodětice Chvojínek Křečovice Maršovice Neveklov

Historie maršovické farnosti

První zmínka o maršovické církevní obci pochází z roku 1350, kdy je v ordináři Pražské dieceze jmenována “církev v Maršovicích v děkanátu benešovském“, další zmínka je potom z roku 1384. Předpokládá se, ale mnohem starší historie církevní správy, vzhledem k historii samotných Maršovic. Kostel stejného zasvěcení jako dnes, Zvěstování Panny Marie, tehdy stál o několik desítek metrů níže, pravděpodobně někde v místě dnešního obydlí řídícího učitele školy či školního dvoru.

Z této nejstarší doby se nám zachovala i jména některých kněží. Poslední husitský, kališnický kněz musel odejít v roce 1624 a obec tak přišla o duchovního správce. Stejná situace nastala v okolních farnostech v Hoděticích, Křečovicích i Neveklově, kde, ale byl okamžitě zásluhou nového majitele konfiskovaného tloskovského panství dosazen nový katolický kněz, spravující z Neveklova i Maršovice a Křečovice. Známe jméno neveklovského kněze z té doby.

Význam Maršovic i počet jejich obyvatel rostl a bylo tedy nutno obnovit místní farní správu. K tomu došlo v roce 1730, kdy hrabě Pachta z Rájova povolal kněze augustiniánského řádu Ferdinanda Schiszku, který se stal prvním knězem v Maršovicích po obnově farnosti. Před tím byla přestavěna fara, která dostal krásnou barokní podobu a stala se tak perlou maršovické architektury. Protože neexistují žádné plány z té doby, nevíme nic přesně, nicméně podle stavebních prvků na faře se zdá, že původní fara nebyla zbourána a její části nám zůstaly zachovány v zadním traktu fary. Také ve starých knihách čteme o přestavění fary, nikoliv o vystavění nové. Někdy v té době také byla vystavěna krásná cenná barokní márnice nesoucí podobné architektonické prvky jako fara. V suterénu márnice se nachází kostnice s narovnanými kostmi kolem stěna s mohylou uprostřed. Kosti pocházejí zřejmě ze starého hřbitova, je možné. že suterén márnice je pozůstatkem starší stavby, možná kostela, důkazy, ale nejsou.

P. Schiszka byl i posledním knězem sloužícím ve starém kostele, ten byl poškozen požárem sousedního dvoru, patron rozhodl o jeho zbourání a výstavbě nového kostela stejného zasvěcení o několik kroku dále v letech 1774-75. Také byl zřejmě ve stejné době přesunut hřbitov.

Stavba na školním dvoře v těsném sousedství stávající márnice, sloužící jako depozitář školy, ač není zaznamenána ve starých mapách díky své podobě při bližším zkoumání nabízí domněnku o svém spojení s původním farním areálem, i zde ale důkazy nejsou. 
 
První varhany měli sedm rejstříků: Principal, Octava, Copula minor, Copula major, Mixtura, Subbas a Oktavbas, boční oltář ze stejné doby nesl ostatky svatého Konstantina, dar prvního faráře novodobé farnosti P. Schiszky, hlavní oltář i kazatelna darem řádu augustiniánů z Prahy.

V roce 1794 došlo k vyřešení otázky bývalé farnosti Hodětice, zaniklé de facto v roce 1624 a spravované nepravidelně od té doby z Chlumu a z Kosovy Hory. Její území bylo rozděleno největším dílem mezi farnosti Maršovice a Kosova Hora, část později přefařena pod farnost Křečovice. Kostel svatých Petra a Pavla, bývalý farní se stal filiálním kostelem Maršovické farnosti. Jeho správa byla svěřena zpravidla maršovickým kaplanům, s poviností konání bohoslužeb každou třetí neděli, o Božích hodech, Božím Těle a o Pouti.  Později v Hoděticích vznikla škola, druhá ve farnosti, funkční do roku 1961. 

Co se dělo ve farnosti v devatenáctém století není v podstatě známo, zřejmě byly postaveny ve třicátých letech nové varhany, v Hoděticích se nacházel starý varhaní pozitiv bez pedálu, ve stejné době muselo dojít k přestavbě střechy fary z původní jednoduché na mandsardovou a změně krytiny na tašky, v devadesátých letech byla postavena znovu farní stodola, několikrát byla přeložena střecha, vyměněno bylo několik oken v kostele. Větších oprav se dočkala fara při nástupu P. Vanii a P. Karase, opravy to ale byly v podstatě nevýznamné a budovy v podstatě i díky nezájmu patronů chátraly. Dle pamětníku se říkalo, že si kněz hledí více pole než kostela. Fara disponovala až do pozemkové reformy značným hospodářstvím, rostlinným i živočišným a starost o ně byla značně náročná. Výnosy ale zcela nešly přímo do farní pokladny, zčásti náležely patronovi, který měl povinnost z nich financovat opravy, což nutno říci, sice po průtazích, činil.

V Hoděticích došlo k přístavbě panské galerie v barokním slohu, namísto malého barokního pozitivu byly v roce 1878 pořízeny čtyřrejstříkové varhany v raně romantickém stylu, a vůbec na konci devatenáctého století došlo k významné rekonstrukci filiálního kostela, kostel dostal, šedo-červenou barvu, jak ještě můžeme vidět na půdě ve dnes skrytém původním okně. Je pravděpodobné, i podle starých pohlednic, že stejnou barvu měl i kostel v Maršovicích.

Důležitou osobností přelomu 19. a 20. století byl Antonín Suk, řídící učitel, regenschori, sbormistr, nejstarší bratr hudebního skladatele Josefa Suka. Antonín, sám výborný hudební skladatel i hudebník se do Maršovic přiženil a stal se velmi důležitou osobností v maršovických dějinách. Zemřel v roce 1925 a je pohřben ve hrobce naproti vchodu do kostela.

V roce 1926, po sporech, kdo nahradí zesnulého P. Karase, nastupuje zřejmě nejvýznamnější maršovický farář P. Alois Škácha, pozdější děkan, který kompletně opravil veškeré budovy ve farnosti a soupis jím provedených prací by byl velmi dlouhý. Jen namátkou: nová báň věže-původní shnilá nakloněná, šindel nahradil mědí, dva nové zvony, nová úprava hřbitova, výmalba kostela-původní bílou nahradil krásným růžově-zeleno-žlutým tónováním, nová dlažba kostela, řada nových soch, nová otevírací železná okna, opravy oltářů a řada dalších oprav a prací. Kromě oprav byl i výborným a zbožným knězem s velkým respektem okolí. Během vystěhování Maršovic od února 1944 byl farářem v Nechvalicích u Sedlčan, po válce se vrátil, dokázal v Hamburku najít poslední zvon a vrátit ho zpět, velmi jej trápilo zničení varhan vojáky Rudé armády a postupně vracel farnost do dobrého stavu. Bohužel velmi brzy zemřel, 7.11.1948, v šedesáti letech. Trápila ho rozedma plic, v roce 1919 málem zemřel na španělskou chřipku, měl špatné srdce. Přesto kdyby žil, byla by pro maršovickou farnost, díky jeho autoritě nadcházející “nová“ doba lehčí.

V roce 1948 se stává maršovickým farářem P. Antonín Neužil, rodák z Nechvalic u Sedlčan, přítel P. Škáchy, mladý kněz pevných postojů, který vede farnost až do roku 1952, kdy musel nuceně odejít. Bohužel svůj díl viny nesl i bývalý neveklovský děkan, pozdější místopředseda Pacem in Terris Jan Dočekal. P. Neužil si počínal velmi neohroženě v jednání s tehdejší komunistickou lůzou, přečetl v Maršovicích i v Neveklově (který spravoval z Maršovic) zakázaný pastýřský list, svedl řadu bojů pro udržení víry v Maršovicích. Farnost v té době byla stále velmi živá. V roce 1948, již za P. Neužila se konalo poslední biřmování v Maršovicích, od té doby se zde žádné nekonalo. Poslední věcí, ale velmi podstatnou, kterou pro maršovický kostel P. Neužil udělal, bylo zajištění nových varhan ze zrušeného klášterního kostela v Praze-Řepích.

Po jeho nuceném odchodu na konci října 1952 zůstala farnost dva roky bez kněze, spravována částečně z Neveklova P. Jaroslavem Ptáčkem Ocr, P. Františkem Žákem, z Bystřice P. Františkem Otradovcem, z Bělice P. Václavem Týrou a z Kosovy Hory P. Jindřichem Hasíkem.

V srpnu 1954 nastupuje poslední kněz sídlící na maršovické faře P. Antonín Křiklán. Vynikající kazatel, výborný kněz, lověk, kterého mají všichni rádi, z darem postihnout dobro i zlo lidské povahy. Za jeho působení, v přetěžké době se podařilo zcela opravit střechu kostela v Hoděticích, zachovat průvody Božího Těla zavést vodu na hřbitov a podobně. Hřbitov byl na konci padesátých let nuceně předán do správy obce. P. Křiklán si ve svých kázaních nebral servítky, na jeho bohoslužby docházeli věřícící ze všech okolních farností, což bylo trnem v oku komunistické lůze, paradoxně spíše okolní než místní. Tu P. Křiklán znal a svou upřímnou povahou si s ní v Maršovicích dokázal vytvořit slušný vztah. Záminkou odchodu se stalo přistižení funkcionáře okresní KSČ při nevěře s místní ženou. Poslední Maršovický farář odchází 1.5.1961 do Netvořic.

Ač místní věřící prosili na biskupství o nového kněze, ten už do Maršovic nikdy dán nebyl a správa farnosti byla svěřena P. Jaroslavu Martinu Kaufnerovi z Vojkova. Vojkov v té době již byl velmi slabá farnost, hlavní těžiště práce pana faráře tak stejně bylo v Maršovicích.To si uvědomoval a chtěl přesídlit do Maršovic, nicméně pro řadu okolností k tomu nedošlo.

Pro maršovickou farnost to byly šťastné roky. P. Kaufner byl velmi hodný a laskavý člověk, měl rád lidi, pěstoval na faře květiny, včely, kočky a všichni jej měli velmi rádi. Bohužel budovy nezadržitelně začaly chátrat, a farnost neměla peníze na opravy. Rovněž je pravda, že P. Kaufner nebyl průbojný člověk, byl člověk, z kterého zářila Kristova láska, ale pro opravy bylo v té době potřeba mít ostřejší lokty. Národní výbor v Maršovicích urgoval i na biskupství opravy, a protože do vedlejší Křečovické farnosti přišel velmi průbojný kněz s řadou známostí, působící před tím jako sekretář kardinála Trochty, mons. Jaromír Korejs, byla mu svěřena od července 1974 i správa farnosti Maršovice.

Pro P. Kaufnera to byla velká rána, velmi těžce a nerad se loučil. Předal kvetoucí farnost i plnou třídu dětí o náboženství.

Pro Maršovickou farnost to byla obrovská změna, postupem času vyvstává otázka, zda k dobrému. Opravdu, kromě fary a márnice došlo postupně k opravě obou kostelů, ty se, ale postupně vyprazdňovaly. Nový více přísný a striktní styl P. Korejse, tak účinný v Křečovicích v Maršovicích mnoho dobrého nepřinesl. Došlo také k omezení bohoslužebnému provozu v Maršovicích pouze na neděle a občasné svátky, zcela byla zrušena Půlnoční i Velikonoční Vzkříšení na Bílou sobotu. Proč tomu tak bylo, když Půlnoční měl kněz jen jednu je otázka. Každopádně farnost pomalu umírala, ztratila svou samostatnost, vše, co se konalo, bylo implementováno z Křečovic, a to, že by Maršovice potřebovaly trochu jiný přístup, nikoho nenapadlo. P. Korejs, nutno říct, stav farnosti vnímal a šťastný z něj rozhodně nebyl. Snažil se o návrat bývalého faráře P. Neužila, ten ale zemřel dřív, než k tomu mohlo dojít. V Hoděticích, které díky němu stojí dodnes, nechal v roce 1991 po téměř padesáti letech opravit varhany, de facto vestavět nové do staré skříně, a kostel tak mohl poprvé od roku 1944 ožít hlasem varhan.

Po jeho smrti nastoupil v roce 1997 P. Jan Dlouhý. Obnovil v Maršovicích Půlnoční mši svatou, posilnil bohoslužby o Velikonocích, zavedl mši svatou v týdnu ve středu večer, začal se aktivně účastnit místního dění v Maršovicích. Život ve farnosti se postupně začal probouzet, byl obnoven amatérský malý sbor, zpívající hlavně o Vánocích, přínosná byla také vazba na školu a na řídícího Bohumila Ježka. Byl vymalován kostel a opravena řada dílčích věcí, než však mohla být započata zamýšlená oprava fary, byl P. Dlouhý přeložen do Vlašimi.

Na jeho místo nastoupil polský kněz P. Kazimierz Duš, dosud farář v Lánech. Za jeho působení se podařilo provézt řadu oprav, například kompletní oprava márnice (první kompletní v celé její historii), postupná kompletní oprava farské ohradní zdi, pořízení ozvučení do kostela, generální oprava varhan, nový kamenný ambon a podobně. Zejména byl, ale do obou kostelů pořízen nový obětní stůl, na místo starých dřevotřískových. Do Maršovic úplně nový od místního truhláře pana Dohnala, do Hodětic byla zakoupena stará pseudobarokní menza, ta byla velmi důkladně opravena a umístěna do filiálního kostela. Oba nové oltáře dobře zapadají do liturgického prostoru. Bohužel do Hodětického kostela došlo k několika vloupání, odcizeny byly všechny sochy a značně byl od všech soch a ozdob okraden také boční oltář. V roce 2014 byly nahrazeny novými, sádrovými, podobného stylu.

Viditelnou součástí farnosti jsou také zejména varhaníci. Důležitou osobností byl varhaník Václav Pilát, viditelná osobnost farnosti v době, kdy farnost v Maršovicích viditelná příliš nebyla. V Maršovicích působil od roku 1958 do roku 1998, obětavě dojížděl z Poříčí nad Sázavou, často přespal na faře, získal v Maršovicích mnoho přátel a doprovodil na poslední cestě všechny maršovické farníky za čtyřicet let svého působení. 

V roce 1998 přenechal varhanické místo Václavu Altmannovi, který je varhaníkem dodnes. I on je zřetelnou a výraznou tváří farnosti.



Maršovice

Menu

Nejnovější články

Kategorie

Štítky

Archiv

Nejnovější komentáře