Římskokatolická farnost Křečovice - Duchovní správci
Bělice Hodětice Chvojínek Křečovice Maršovice Neveklov

Duchovní správci

P. Antonín Křiklán | Mons. Jaromír Korejs | P. Jaroslav Martin Kaufner | P. Antonín Neužil | P. Alois Škácha

P. Antonín Křiklán (1916-1997) 

Antonín Křiklán se narodil v roce 1916 (přesné datum narození zatím bohužel neznáme) nedaleko vesničky Hlasivo u Mladé Vožice na Táborsku. Šťastné dětství prožil se svým starším bratrem i dalšími sourozenci, kteří ho poté často navštěvovali na farách, kde působil. Po vychození měšťanské školy v Mladé Vožici absolvoval učitelský ústav v Praze a stal se učitelem. Po několika krátkých působištích byl jmenován učitelem v Prčici, kde jej zastihla druhá světová válka. Na samém konci války, když při známém povstání v Prčici Němci zatkli a chystali se popravovat řadu prčických mužů, došlo k události, která mu ovlivnila celý život a přivedla ho ke kněžství. Zhruba půl roku před koncem války sloužil v Prčici německý důstojník, který tam měl dceru a který byl odvelen na frontu. Protože ale věděl, že konec války je blízko, poprosil učitele Křiklána, aby o jeho dceru pečoval a zanechal ji u něj. Antonín Křiklán skutečně o důstojníkovu dceru pečoval. Před koncem války, když byli prčičtí muži shromážděni v řadě a probíhala jejich poprava, modlil se Antonín Křiklán k Panně Marii a slíbil jí: Pakliže ho zachrání, stane se knězem. V ten okamžik, když se již blížila k němu řada, objevil se najednou onen německý důstojník, který se znenadání vrátil z fronty, a vytáhl učitele Křiklána z řady a zachránil ho. Slib, který dal, opravdu dodržel a po válce vstoupil do Arcibiskupského kněžského semináře v Praze.

Ve velice obtížné době komunismu, kdy byl seminář přestěhován do Litoměřic, byl strach o to, zda kněží budou moci být vysvěceni, byl vysvěcen na kněze již o rok dříve v roce 1953. Prvním jeho kněžským působištěm, jak bylo tehdy u novokněze zvykem, bylo pohraničí. Jako kaplan pečoval o liduprázdné vysídlené německé farnosti na Karlovarsku. Od 20. srpna 1954 byl P. Antonín Křiklán ustanoven farářem v Maršovicích. Přišel v době, kdy farnost byla po nuceném odchodu P. Antonína Neužila již téměř dva roky bez kněze. Filiální kostel v Hoděticích se nacházel pod správou kněze z Kosovy Hory.

S nedůvěrou, avšak s velkým očekáváním, hleděli farníci maršovičtí na svého nového duchovního správce. Získal si je ale rychle svým přátelstvím, příkladem a zejména krásnými a trefnými promluvami při bohoslužbách. Na kázání P. Křiklána se scházeli lidé z celého okolí a jeho věhlas se pomalu šířil. Nelze říci, že by štval lidi proti režimu, spíše v kázáních kritizoval mravní poměry té doby a tím i skrytě režim, který je způsoboval. Sám ale v kostele pobízel lidi k účasti na žňových brigádách i ostatních akcí v rámci Maršovic a jeho vztahy s tehdejším vedením obce byly velice dobré. Rovněž na faře pěstoval brambory, kukuřici a jiné plodiny. Kostel za jeho působení byl plný věřících. V roce 1958 provedl generální opravu střechy filiálního kostela v Hoděticích a než v témže roce předal správu hřbitova  obci, nechal na hřbitov zavést vodu a vyrobit nová železná vrata sloužící dodnes. P. Křiklán velice často navštěvoval místní farníky a přátelil se s řadou lidí v Maršovicích, ve Strnadících, v Šebáňovicích či například v Hořeticích. Kontakty s nimi udržoval dlouho po svém odchodu z Maršovic, k němuž došlo v květnu 1961. Slavíme tedy letos smutné výročí – 50 let, kdy naše fara osiřela. Informace o tom, jak k tomu došlo, jsou kusé. Při procházce k farnímu lesu přistihl maršovickou dvojici při nevěře. Muž z této dvojice, podle svědectví některých farníků, byl v té době vysoký činovník. Odvolání P. Křiklána tedy na sebe nenechalo dlouho čekat. Poté došlo k paradoxní situaci, kdy se místní komunistické vedení obce vypravilo až do Prahy, kvůli tomu, aby se pokusili P. Křiklána v Maršovicích uhájit. Z toho je patrno, že vztahy v obci nebyly špatné. Jeho nástupcem se od 1. května 1961 stal P. Jaroslav Kaufner, farář ve Vojkově.

Další kněžská dráha P. Křiklána přivedla do Netvořic a do Vysokého Újezda. Tam pokračoval ve své práci s lidmi a stal se velmi oblíbeným, což na rozdíl od Maršovic v Netvořících nebylo dobře přijato. V zinscenovaném procesu byl obviněn z rozkrádání majetku a odsouzen k trestu odnětí svobody (dosud nevíme na jak přesně dlouho). K odsouzení nahrálo i to, že udržoval určité kontakty se Západem a lidem rozdával léky, které v té době u nás nebylo v žádném případě možné dostat. Otázka zatčení a uvěznění P. Křiklána by si zasloužila hlubší zkoumání. Každopádně, po návratu z vězení, po nedlouhém pobytu tam, se vrátil zlomený, myšlenkově poněkud zchudlý člověk v přímém kontrastu s bývalým geniálním kazatelem. Formulování jakékoliv myšlenky mu činilo značné potíže. Pamatoval si ale cestu k řadě známým v maršovické farnosti, které dokázal většinou svou nečekanou návštěvou překvapit. Jak se ale dokázal z Prahy, kde dělal zřízence v nemocnici Na Bulovce, dostat do Maršovic, byla záhada. Ke kněžství se nikdy nevrátil. Tento jeho stav poskytuje domněnku, že mu ve vězení byl podáván nějaký určitý prostředek používaný při výsleších, jehož aplikace měla za následek tento pozdější stav. Je zajímavé, že po návratu z vězení se až do konce života Antonín Křiklán vyhýbal jakémukoliv kontaktu s doktorem.

Poslední maršovický farář zemřel opuštěný a zlomený 19. listopadu 1997 ve věku 81 let v LDN v Prčici. Pohřeb, na kterém se shromáždilo 40 kněží, se konal 28. listopadu v rodné farnosti Hlasivo u Mladé Vožice. Zúčastnil se ho i tehdejší maršovický duchovní správce P. Jan Dlouhý.

Vzpomínky na P. Antonína Křiklána se trochu rozcházejí. Z dnešního pohledu vidíme hodně věcí jinak nebo je nevidíme vůbec. Je potřeba mu popřát věčné odpočinutí.

Mons. Jaromír Korejs (1921-1997)

17.6. uplynulo již 15 let od smrti správce maršovické farnosti v letech 1974-1997, mons. Jaromíra Korejse. K tomuto výročí a k jeho působení v Maršovicích je napsán tento článek.

Jaromír Korejs se narodil 1. července 1921 na Březových Horách u Příbrami v rodině ředitele kůru a úředníka Emila Korejse a manželky Berty jako jeden ze čtyř sourozenců, tří chlapců a jedné sestry. Starší bratr Zdeněk se rovněž stal knězem a působil na Kladensku. Rodné prostředí a blízkost Svaté hory mu vtisklo lásku k hudbě a k Panně Marii, jejímž byl velkým ctitelem, rovněž po vzoru otce-úředníka mu byl velmi blízký daný řád a přesnost.

Jeho jménem je dnes pojmenováno malé náměstí před dolem Anna na Březových Horách jehož slavnostního pojmenování jsme se zúčastnili.

Po absolvování středoškolských studií v Praze studiích teologie byl na kněze vysvěcen 26.6.1949 v Litoměřicích biskupem Štěpánem Trochtou. Jako kaplan poté působil ve Warnsdorfu a Liberci, jako farář v roce 1952 v Rychnově nad Nisou a Hodkovicích. Tam byl zatčen a na kratší dobu uvězněn, pro četbu zakázaného pastýřského listu, podobně jako jej přečetl P. Neužil v Maršovicích a Neveklově, který rovněž po jeho přečtení musel odejít.

Ve vězení se P. Korejs nakazil meningitickou encefalitidou, která nebyla léčena a navždy již oslabila jeho srdce. Po propuštění pracoval jako účetní v Roudnici v podniku Restaurace a jídelny. 

V roce 1956 mu byl vrácen státní souhlas pro českobudějovickou diecézi, kde působil 12 let ve farnostech Chřesťovice u Týna, Písek, Strakonice, Plané nad Lužnicí a Opařany. V Plané se seznámil se svojí hospodyní Boženou Faustovou a rovněž tam z úspor zakoupil baráček kam se vždy na dovolenou až téměř do smrti vracel. Během pobytu v českobudějovické diecézi poznal i bohoslovce Miloslava Vlka, pozdějšího Pražského arcibiskupa, jemuž kázal na primiční Mši v Chyškách.

V roce 1968 se mohl biskup Trochta režimem perzekuovaný vrátit během uvolnění v období Pražského jara do čela Litoměřické diecéze a volí si Jaromíra Korejse jako svého sekretáře. Začíná se tak pohybovat po významných církevních kruzích i v rámci Evropy, zejména poté když je biskup Trochta papežem jmenován kardinálem, a P. Korejs v roce 1971 jmenován Monsignorem. Setkal se s mnoha osobnostmi mimo jiné osobně znal pozdějšího papeže Jana Pavla II. 

Po prudké hádce s církevním tajemníkem zemřel 6. 4. 1974 na infarkt kardinál Trochta a Mons. Korejs po vyřízení pohřbu a předání biskupství odchází do Pražské arcidiecéze, kde je od 1. 6. 1974 jmenován administrátorem farnosti Křečovice.

Maršovickou farnost převzal po oblíbeném P. Kaufnerovi od července 1974. Jeho počáteční pozice v obou farnostech byly trochu rozdílné. Křečovická farnost, v té době rok a půl bez kněze, zpravovaná třemi různými kněžími jej přijala s velkou radostí. Maršovická farnost byla neobsazená od roku 1961, byla ale velmi pečlivě po duchovní a lidské stránce spravována ze slabší vojkovské farnosti P. Kaufnerem, kterého všichni znali jako lidového skromného kněze a dobrého člověka. Dalo by se říci, že byl opakem přesného řádu a velké důstojnosti Mons. Jaromíra Korejse. Pramálo mi dnes přísluší nějak hodnotit to, zda po duchovní stránce byla změna kněze v Maršovicích šťastná. Nicméně podle statistik po nástupu Mons. Korejse přišel její postupný pád. Například počty žáků na náboženství byly v době konce působení P. Kaufnera a počátku působení Mons. Korejse větší než v Křečovicích. Další roky šly strmě dolů, rovněž tak návštěva bohoslužeb. Přispěly k tomu některé věci, které se vždy nesetkaly s jednoznačným přijetím. Například ne úplně pochopitelné zrušení tradiční Půlnoční mše, přesunutí Božího Těla do Křečovic, zrušení oslavy Vzkříšení, to vše asi bylo v tehdy ještě živé farnosti přijímáno různě. Také jako znalec hudby Mons. Korejs odmítal zpívat určité místní písně, například píseň Ty Maršovský kostelíčku. Zpěvačky potom raději přestaly zpívat vůbec.

Na přelomu 70. a 80. let se velmi zhoršuje jeho zdravotní stav, nemůže se maršovické farnosti plně věnovat a vyvíjí snahu zajistit do Maršovic vlastního kněze, jak jsem již psal v článku o P. Neužilovi. Snaha je ale marná. Během jeho nemocí jej zastupuje po dlouhou dobu bývalý farář P. Kaufner. Zdravotní stav Mons. Korejse se naštěstí po roce 1983 velmi zlepšil a mohl tak pokračovat v práci.

Přesto, že se Mons. Korejs v rámci svých hranic a důstojnosti snažil, po duchovní stránce farnost odcházela, on se tím velmi trápil, ale nevěděl co s tím a stav farnosti bral jako svou osobní prohru. 

Nesporným pozitivem bylo působení Mons. Korejse v péči o kostely naší farnosti. V roce 1974/75 dodělal již P. Kaufnerem předjednanou generální opravu střechy maršovického kostela, v roce 1979 pak kostel dostal zcela novou fasádu, i když jak se již zanedlouho ukázalo ne příliš kvalitně udělanou. S touto akcí měl Mons. Korejs řadu problémů. Místní lidé rozkradli velké množství prken připravených ke stavbě lešení, na pomoc při jeho stavbě nepřišel kromě pana Mlejnka nikdo a tak jej museli stavět farníci z Křečovic. Rozkradená prkna pak byla k vidění u místních obyvatel. To kněze, který se pokoušel po mnoha letech opravovat chloubu Maršovic, velmi zasáhlo. V roce 1993 pak kostel dostal na hlavní věž zcela nový pozlacený kříž a báň, do které byl umístěn pamětní zápis.

Filiální kostel v Hoděticích, o kterém dobová periodika psala, že se nedočká roku 2000, vděčí Mons. Korejsovi za svou existenci do dnešních dnů. V letech 1983/84 provedl generální opravu interiéru, fasády, střechy i vedle stojící zvonice. Práce byly provedeny velmi kvalitně, jak je patrno do dnešních dnů. V roce 1992 se znovu rozezněly varhany, které nehrály skoro 50 let, když je na konci války podobně jako varhany v Maršovicích zničili vojáci Rudé armády. 

V Maršovické farnosti našel Mons. Korejs i řadu přátel. Mlejnkovi, Švestkovi, Čiperovi, Vackovi v Tikovicích, Fulínovi ve Zderadicích a další. V Maršovicích mu také byl oporou pan varhaník Václav Pilát či paní Antonie Šachová ze Zderadic.

Když v roce 1992 zemřel pan farář Kaufner organizoval z Maršovic autobus na jeho pohřeb a vůbec jej z bývalým farářem pojil dobrý přátelský vztah.

Po revoluci svědčil a přednášel o panu kardinálu Trochtovi, jehož velmi uctíval. Organizoval ve svobodné církvi mnoho farních zájezdů na poutní místa i na návštěvy svatého Otce, do Křečovic zval biskupy, řeholníky a určitým způsobem tak šířil věhlas křečovické farnosti. V Maršovicích jsme, ale bohužel nikoho z nich uvítat nemohli, protože co se týkalo počtu věřících v Maršovicích, dávno se nebylo čím chlubit. Neúspěšně se pokoušel najít využití pro maršovickou faru či aspoň prostředky na její opravu, což byl ale paradoxně zejména po revoluci možná těžší úkol, než kdyby našel sílu a odvahu se do něj pustit před ní.

Na konci života byl Mons. Korejs zužován těžkou nemocí a řadu měsíců nemohl opustit své lůžko. Nepřestával se ale modlit a prosit za budoucnost svých farností. Kdo jej v té době na faře v Křečovicích navštívili, svědčí o tom, jak moc se na konci života přiblížil k Bohu. Ten jej nakonec vzal do své náruče 17. 6. 1997.

P. Jaroslav Martin Kaufner, Vojkovský a Maršovický farář (1917-1992)

K dvacátému výročí jeho smrti si připomeňme život a osobnost tohoto kněze. Narodil se 18. ledna 1917 v Ondřejově, podle některých informací, ale mládí strávil na Klatovsku. Víme, že se narodil v sedlácké rodině, na to a na svojí maminku později často vzpomínal. Jako dítě prodělal dětskou obrnu,ta jej do určité míry poznamenala na celý život ve způsobu jeho chůze. Bohosloví studoval v Praze, a na kněze byl vysvěcen 27. června 1941. Jeho prvním působištěm byly Zásmuky na Uhlířskojanovicku, kde byl kaplanem, další kaplanské místo byly Počepice na Sedlčansku a odtud byl jmenován administrátorem a později farářem ve Vojkově. Tam přišel v polovině roku 1944. Je zaznamenáno, že hned první rok svého působení ve Vojkově přes zákaz protektorátních úřadů sloužil Půlnoční Mši svatou. Vojkov nebyl vystěhován, proto v něm i v jeho okolí našla útočiště řada vystěhovaných z Maršovické farnosti a po letech když se P. Kaufner stal i farářem Maršovickým nebyl pro místní farníky ničím neznámým. V indexu existuje záznam, kdy si P. Kaufner od P. Škáchy půjčil Maršovickou farní kroniku, sám ale ani Vojkovskou ani naši kroniku nepsal. Po druhé světové válce a nástupu komunismu působil také jako kaplan v Jesenici a 1. května 1961 nastoupil jako administrátor excurrendo (dojíždějící) v Maršovicích. Přebírá kvetoucí farnost, pro kterou to, že přišla o vlastního kněze byla těžká rána, nicméně protože vojkovská farnost již tehdy byla velmi slabá a špatná bral Maršovice jako svou hlavní farnost. Její živost dokládají počty dětí na náboženství, počty prvního svatého přijímání i vzpomínky současníků. V Maršovicích přesto, že nebylo vlastního kněze, probíhaly všechny důležité bohoslužby, Velikonoční i Vánoční i slavnosti Božího Těla.

V Hoděticích sloužil dvakrát do měsíce, kromě toho pobýval v Maršovicích každý čtvrtek kdy měl náboženství a kdy na faře úřadoval, maje tam funkční kancelář. Známé je i to, že v šedesátých letech chtěl do Maršovic z Vojkova přejít, vzhledem k většímu vytížení tady, jeho hospodyně, paní učitelka, však toto odmítala, takže k tomu nakonec nedošlo.

Ve vzpomínkách lidí se ukazuje jako velmi skromný a otevřený člověk. Na faře pěstoval jiřiny, kromě toho velmi miloval kočky, které ve Vojkově choval, velmi rád přijížděl a zdobil kostel květinami, na Vánoce spolu s farníky dělal Vánoční výzdobu. Nakoupil řadu krásných ozdob, některé dodnes používáme. Přátelství ho pojilo s P. Pavlíčkem, farářem v Janovicích. Také víme, že v Maršovickém kostele sám vysekával ve zdech šáry pro elektriku a když někde teklo, sám tam vylezl a aspoň provizorně to spravil. Oprav za jeho působení nebylo moc. Škáchovy opravy dožívaly a na nové nebyly peníze. Na věži spadl velký kus římsy, ten byl okamžitě opraven, a byla vyjednána a projektově dořešena generální oprava střechy, která byla provedena již za jeho nástupce Mons. Korejse.

Hezká příhoda se váže k jednomu pohřbu, kdy přijel P. Kaufner na poslední chvíli a zjistil, že zapomněl kleriku pod ornát, paní Pešicová, která bydlela na faře, mu pod ornát přivázala svojí černou sukni a nikdo nic nepoznal. Rok 1973 a 1974 byl rokem kdy se MNV Maršovice pokoušel uspíšit věc opravy fasády kostela. P. Kaufner, ale téměř bez prostředků patřil spíše ke kněžím, kteří měli velmi málo vlivu, sám sebe nikde neprosazoval a opravy ač již byly rozjednány, stále byly odvolávány. MNV psal i na arcibiskupství, na kraj, a zřejmě i to mělo svůj vliv na odchod P. Kaufnera. Do sousední Křečovické farnosti přišel vlivný kněz, bývalý sekretář kardinála Trochty Mons. Korejs, u něhož byl předpoklad, že dokáže prostředky na opravy zajistit, což se také splnilo.

P. Kaufner tedy opouští naši farnost posledního června 1974, jen velmi nerad, a od 1.července nastupuje Mons. Jaromír Korejs. Bylo by dobré ještě napsat, že podle záznamů o počtu věřících, vyučování náboženství, křtů a podobně, předává P. Kaufner dobrou živou farnost. Jeho další život byl klidný. Do Maršovic se často vracel, zastupoval P. Korejse, v době jeho nemoci v letech 1981/82 se sem na delší čas opět rád vrací. Poslední návštěva se váže k Velikonoční svaté zpovědi na Květnou neděli 1991, kdy sem P. Kaufner každý rok jezdil zpovídat Tehdy, jelikož už mohl jen těžko chodit, na schodek před farou, nějak zavrávoral a spadl z nich až dolů před faru a byl převezen do sedlčanské nemocnice. Nakonec to dobře dopadlo, ale již za rok 9. 4. 1992 umírá a je za velké účasti věřících i z Maršovic, odkud byl vypraven autobus, ve Vojkově pohřben ke svým předchůdcům. Možná je třeba si položit otázku, jak by farnost vypadala, kdyby zůstala v rukou P. Kaufnera. Z dnešního pohledu se vše ale zdá jinak. Je třeba Bohu poděkovat za tohoto dobrého kněze a přát mu věčné odpočinutí v náruči jeho patrona svatého Martina.

P. Antonín Neužil (1923-1983)

Dobrý a skromný člověk, věrný Bohu a kněžské službě, který neměl lehký život.

Antonín Neužil se narodil 15. srpna 1923. Už samo datum narození mohlo dát tušit, že se stane knězem. Ten den slavíme velký mariánský svátek Nanebevzetí Panny Marie, proto můžeme věřit, že mohl být k této svaté službě opravdu vyvolen.

Narodil se v Libčicích, jeden kilometr od Nechvalic, ve zbožném kraji mezi Sedlčany a Chyškami, v kraji kde je i dnes víra velmi živá i mezi mladou generací. Jeho rodiče měli v rodném domě malý vesnický koloniál, kromě Antonína měli ještě o dva roky staršího syna Václava. Antonín odmala ministroval v nedalekých Nechvalicích ve farním kostele, do Nechvalic také docházel do školy. Ve zdejší škole mu byl spolužákem Jaroslav Čipera, pocházející z nedalekého Hodkova, dnes jiţ zemřelý otec bratrů Čiperových z Maršovic a Mstětic. Oba spolužáci se radostně setkali později v Maršovicích, kde Jaroslava Čiperu jeho spolužák P. Antonín Neužil oddával.

Ale vraťme se zpět. O jeho středoškolských studiích nevíme nic, je pravděpodobné, že studoval některé gymnasium, možná arcibiskupské v Praze nebo v Budějovicích. Ve válečných letech vstoupil do pražského Kněžského semináře v Dejvicích, později přesunutého do Dolních Břežan a na kněze po šesti letech studia byl vysvěcen v roce 1947. Zde se nám otevírá zajímavá maršovická paralela.

Primice se v červnu 1947 zúčastnil i maršovický farář, děkan Alois Škácha, který během vystěhování Maršovic byl farářem právě v Nechvalicích. Antonína Neužila tedy jako bohoslovce svojí farnosti dobře znal. Jaká je to krásná ukázka Božího řízení, že právě on P. Škáchu již zanedlouho v Maršovicích vystřídá. Po vysvěcení je mladý kněz jmenován kaplanem v Bystřici. Když P. Alois Škácha v březnu 1948 již pro svojí těžkou srdeční a plicní chorobu, která se vlekla řadu let nemohl dál sloužit, byl P. Antonín Neužil jmenován kaplanem a správcem farnosti v Maršovicích. Po smrti P. Škáchy 8. 11. 1948 byl jmenován maršovickým farářem.

Víme, jaká to byla nelehká doba, po počáteční dobré spolupráci s vedením obce, kdy bylo ještě na podzim 1948 poslední biřmování v Maršovicích, které uděloval arcibiskup pražský Josef Beran, se začaly vztahy vzhledem k převzetí moci komunistickou totalitní lůzou poněkud napínat. Kamenem sváru se ukázala především maršovická pouť. Pro vedení obce, které argumentovalo ztrátami v národním hospodářství, byli dvě po sobě jdoucí církevní slavnosti poněkud moc. Pater Neužil byl tlačen za pomoci několika přesvědčených farníků k tomu, aby byla pouť přesunuta na Velikonoční pondělí. Nakonec v roce 1951 kněz ustoupil a došlo tak k paradoxní situaci, kdy se v Maršovicích, a ještě ne ve všech rodinách, konala pouť na Velikonoční pondělí, zatímco v celém zbytku farnosti se slavila pouť jako po staletí první neděli po Velikonocích. Páter Neužil poté jasně vyhlásil, že to bylo naposledy a že pouť bude vždy první neděli po Velikonocích, jak nám to odkázali naši předkové. P. Neužil byl přes své mládí velice zbožným knězem a jakákoliv bezpráví páchaná na církvi ho velmi sužovala. V kostele četl zakázaný pastýřský list, který komentoval některá událá bezpráví, kterých v té době byla celá řada. Dalším problémem byl okresní církevní tajemník v Benešově, ustanovený státem k dozoru nad církvemi, kterého P. Neužil podle nuancí v dopisech bral zřetelně jako nepřítele. Kromě Maršovic spravoval P. Neužil v roce 1951 z Maršovic i neveklovskou farnost, která nebyla v té době knězem obsazena. V Neveklově si počínal stejně nezávisle jako v Maršovicích. I tam učil tam náboženství a dětem vštěpoval morální křesťanské zásady. Víme, že v té době pomohl manželům Pešicovým, kteří nemohli nalézt bydlení, když od režimu dostal bývalý četník pan Pešice naprosto negativní posudek, tím že jim nabídl bydlení na maršovické faře, kde poté žili dalších 30 let.

V té době se nad působením P. Neužila začínají stahovat mraky. Místní i neveklovští komunisté si na něho stěžují a církevní tajemník je stížnostem nakloněn. Pomocen jim při tom byl bývalý farář v Neveklově P. Jan Dočekal, kolaborant, který byl komunisty dosazen do vedení Pražské arcidiecéze. P. Dočekal, jak se později ukáže, z Neveklova vyštípe ještě několik dobrých kněží a také v životě P. Neužila neřekl poslední slovo. Nakonec musel P. Antonín Neužil odejít 31. 10. 1952, jako důvod byla uvedena skutečnost, že P. Neužil neměl splněnou vojenskou službu. V poválečných letech k tomu nedošlo, protože ihned musel nastoupit do duchovní správy a později nahradit P. Škáchu v naší farnosti. Skutečnost, že dosud nebyl na vojně, byla uměle vytažena na jaře 1952 a s pomocí P. Dočekala byl dokonán jeho odchod, jako nepohodlného člověka s nespornou mravní a lidskou autoritou. O slintavce, která se objevila v Maršovicích v létě 1952 a posloužila jako důvod zákazu shromáždění lidí v kostele, si také můžeme myslet svoje. Jestli P. Neužil na vojnu nastoupil, nevíme, faktem je, že již za nedlouho byl jmenován jako kaplan do Příbrami, známé tvrdostí režimu. Odtud opět musel odejít do Konojed v Posázaví. Tam se mu líbilo, je to hezká farnost nedaleko Kostelce nad Černými lesy. Bohužel opět musel pryč. Při zkoumání jeho života jsem zjistil proč. Z Konojed jako z jiných míst bylo vyhnáno komunisty několik majetnějších obyvatel, většinou statkářů. Jedna z nich za nedlouho zemřela, a konal se slavný pohřeb do hrobu v Konojedech. P. Neužil při řeči u hrobu řekl, že byla dobrou křesťankou, že odpustila všem, kdo se proti ní provinili, i těm, díky, kterým musela odtud odejít. Tak musel pryč. Je nutné říci, že takový postoj, nebyl tehdy ani u kněží běžný. V Konojedech se mu líbilo, a protože pod kostelem byl k prodeji malý levný domek, z úspor jej zakoupil a občas se sem vracel, dokonce zde měl trvalé bydliště. Navázal přátelství se svým nástupcem v Konojedech, a mohl se tak aspoň někde cítit více doma.

To se nedalo říci o jeho dalším v Praze-Liboci. Tam se opět sešel s P. Dočekalem, který v té době již byl kanovník a žil na faře v Liboci, kterou používal jako své reprezentativní sídlo. Podle vzpomínek farníků z Liboce byla P. Neužilovi na tamní faře vyčleněna jedna komůrka, kde bydlel. Dokonce hospodyně, která na faře bydlela, vařila pouze P. Dočekalovi, ač duchovní správu kompletně obstarával P. Neužil. Důsledkem toho byl hlad a bída, které Antonín Neužil zaháněl kouřením. Později se několik Libockých farníků snažilo se o něho více starat. Někdejší administrátor v Maršovicích Mons. Korejs znal tuto situaci a ve snaze mu pomoci a zároveň obsadit maršovickou faru knězem, mu nabídl, aby se na důchod vrátil zpět do Maršovic, tuto snahu jevili i místní farníci, zejména Mlejnkovi. V dopise P. Neužilovi z roku 1980 mu Mons. Korejs nabízí opravu místní fary, vybavení koupelnou, záchodem i topením. Bohužel, ale došlá odpověď vyjadřuje pochybnosti nad tím, zda se P. Neužil kvůli špatnému zdraví důchodu dožije. Jak se ukázalo, pochyby byli oprávněné, v důsledku silného kouření P. Antonín Neužil, bývalý maršovický farář, s nelehkou životní cestou, umírá v necelých šedesáti letech 6. 3. 1983.

Je pohřben v rodinném hrobě v Nechvalicích, hned vpravo za vstupem na hřbitov.

Jeho život volá do nebe, a obžalovává jak režim, tak kolaboranty s církevního prostředí té doby.

V roce 2013, 30 let od jeho smrti i narození, jsme dali dohromady několik vzpomínek z různých farností a chtěli v Maršovicích, Konojedech i Liboci udělat putovní výstavu. Bohužel časová vytíženost nedovolila toto uspořádat.

Kéž nám Bůh na jeho přímluvu dá více takových kněží, jako byl on.

P. Alois Škácha, děkan (1886-1948) 

P. Alois Škácha, výrazná postava Maršovic v období mezi světovými válkami, byl maršovickým farářem v letech 1926-1948. Pro sílu své osobnosti, charismatu i pro vykonané dílo se stal pravděpodobně nejvýznamnějším knězem v historii maršovické farnosti.

Narodil se 9. prosince v roce 1886 v Příbrami ve velké rodině varhaníka Františka Škáchy jako jeden z pěti bratrů. Mladší bratr František byl rovněž knězem – působil v Drahobudicích na Uhlířskojanovicku. Po vysvěcení na kněze a povinném krátkém kaplanování v Sudetech, rok působil v Rokycanech a až do roku 1926 byl kaplanem v Bystřici.

Nebyl už od mládí úplně zdráv, trpěl rozedmou plic a chrlením krve. Prvně se tato nemoc projevila v semináři ve druhém ročníku v roce 1909, kdy musel tři měsíce v klidu ležet, poté v roce 1918, kdy byl poté ještě ke všemu stižen španělskou chřipkou a málem zemřel, po třetí v roce 1936 po exerciciích v promrzlém klášteře dominikánů v Praze, po čtvrté v roce 1947, kdy musel na krátko opustit farnost a jet na léčení. Jistě se tato nemoc projevila, spolu se srdeční chorobou, na předčasné smrti P. Škáchy na podzim roku 1948.

Do Maršovic byl jmenován v červenci 1926, instalován však byl z důvodu protahujícího se odchodu prozatímního administrátora Václava Webera až 3. října 1926. Ve farní kronice se nachází barvité vylíčení katastrofálního stavu po desetiletí neopravovaného kostela i fary.

Dejme proto slovo P. Škáchovi: „Dle vzhledu a dle vzpomínek pamětníků po celé působení 38 let bývalého faráře a snad i jeho předchůdce nedostalo se kostelu opravy, a proto není divu, že vypadá jak strhaný žebrák. Se skličujícím dojmem a obavou, jak bude dál, pohlíží nový farář po svém nastoupení do Maršovic budoucnosti vstříc, a zda se mu podaří učiniti z kostela stánek Boží a slušný a důstojný. Snad Bůh vzbudí srdce křesťanská k obětavosti a lásce pro dům, v němž přebývá. Podepsaný očekává to v důvěře, neboť lid zdejší přece v neděli a ve svátek přichází a zbožně se modlí. Je-li tudíž víra v duši jejich, jistě i ruka jejich otevřena budek oběti na opravu stánků Božích. Je-li kostel ve stavu ubohém, je fara proti němu pravým protějškem. Sami farníci mluvili po okolí, že fara maršovická je horší než pastouška.“ Jaká podoba do dnešních dnů, snad kromě těch zbožných farníků.

S jeho nástupem přichází rozkvět farnosti. Je pravým buditelem, podněcovatelem patrona i farníků, sám sebe překonává, rovněž vkládá velké sumy vlastních prostředků a farníci takovou to pastoraci velmi oceňují i podporují. Farnost se mění z rozpadlé na kvetoucí a radostnou. Výčet jeho prací je opravdu velice dlouhý: Vyčnívá z nich oprava kostela i fary, vnitřní tónovaná výmalba kostela, nová okna v kostele, nová dlažba v kostele, pořízení nových zvonů, na něž osobně vybral dům od domu peníze, zcela nová báň na velké i malé věži, na velké šindel nahrazen mědí, což se do dnešních dnů ukázalo jako geniální čin. Dalším významným počinem byla radikální úprava hřbitova, v dnešní době nepředstavitelná, ale velmi praktická, osvobozující kostel od přilepených hrobů.

Stručně řečeno, pro P. Škáchu nebylo nic problém, dokázal jednat se všemi a pro blaho farnosti velmi mnoho obětovat. Zakládá Bratrstvo Nejsvětější svátosti, a před Kristem v eucharistii vyprošuje milosti pro Maršovice, organizuje mnoho Poutí, zbožných průvodů a podobně.

V roce 1943 se začíná mluvit o vystěhování Maršovic. Farář Škácha hledá další kněžské působiště, konkrétně se jedná o farách v Prčici, Vrcholticích, Malkovicích a Neumětelích. Nakonec jsou Maršovice vystěhovány k poslednímu lednu 1944 a Alois Škácha se stává farářem v Nechvalicích mezi Sedlčany a Chyškami. Dle vzpomínek nechvalických farníků se choval velmi neohroženě – například na faře umožnil farníkům poslouchat exilové vysílání z Londýna.

Válka končí, avšak P. Škácha se z důvodu nenalezení nástupce do Nechvalic může do Maršovic vrátit až v říjnu 1945. Ihned se pouští do obnovy kostela, protože padly patronáty, zřizuje farní radu (v těchto letech ji nemáme, psáno roku 2014), a shání peníze na opravy kostela. Podařilo se mu v Hamburku zachránit poslední maršovický zvon, který nestačili nacisté roztavit, díky němu tak dodnes může znít z maršovické věže. Za své zásluhy je v březnu 1946 jmenován děkanem a arcibiskupským notářem. Do smrti se snažil získat pro maršovický i hodětický kostel nové varhany – staré zničili negramotní vojáci Rudé armády, jimž však vděčíme za možnost obnovy farnosti. Varhany však již získat nemohl.

Zdraví se mu prudce zhoršilo na podzim 1947. Po krátkém zlepšení na Květnou neděli 1947 natrvalo uléhá. Poslední Mši svatou v Maršovicích slouží 14. 3. 1948. Později je převezen do nemocnice U Milosrdných Pod Petřínem, kde po dlouhém boji 7. listopadu 1948 v 11 hodin dopoledne umírá. Pohřeb se konal 11. listopadu 1948 ve 14,30 za účasti mnoha maršovických farníků a poté byl P. Škácha uložen do rodinného hrobu v Příbrami.

Je potřeba zmínit ještě jednu osobní vzpomínku. P. Škácha měl jako první v Maršovicích automobil Praga-Baby. Jednou se stalo, že otec nešťastnou náhodou postřelil svou dceru v Zahrádce, nedaleko Maršovic. Otec utíkal do Maršovic, P. Škácha vzal automobil a tím, že ji rychle odvezl do nemocnice do Benešova, ji zachránil život a v nemocnici tehdy strávila téměř půl roku. Také zmiňme farskou hospodyni Annu Jiráčkovou (…), sloužící i dalším maršovickým kněžím. Velké přátelství pojilo P. Škáchu s farářem v Bělici Václavem Týrou.

Po smrti P. Škáchy nastoupil mladý kněz P. Antonín Neužil, o jejich vztahu ve stati o P. Neužilovi.

Pro maršovickou farnost byla tato předčasná smrt velkou ztrátou. Na prahu zrůdné doby komunismu by pro ni jistě byla přítomnost člověka s velkou autoritou požehnáním.


Maršovice

Menu

Nejnovější články

Kategorie

Štítky

Archiv

Nejnovější komentáře