P. Alois Škácha, děkan (1886-1948) - Římskokatolická farnost Křečovice
Bělice Hodětice Chvojínek Křečovice Maršovice Neveklov

P. Alois Škácha, děkan (1886-1948)

Autor: Václav Altmann - 03 leden 2015 09:12 - Kategorie: Historie, Lidé, Maršovice, Duchovní správci - Štítky: osoby ve farnosti -

P. Alois Škácha, výrazná postava Maršovic v období mezi světovými válkami, byl maršovickým farářem v letech 1926-1948. Pro sílu své osobnosti, charismatu i pro vykonané dílo se stal pravděpodobně nejvýznamnějším knězem v historii maršovické farnosti.

Narodil se 9. prosince v roce 1886 v Příbrami ve velké rodině varhaníka Františka Škáchy jako jeden z pěti bratrů. Mladší bratr František byl rovněž knězem – působil v Drahobudicích na Uhlířskojanovicku. Po vysvěcení na kněze a povinném krátkém kaplanování v Sudetech, rok působil v Rokycanech a až do roku 1926 byl kaplanem v Bystřici.

Nebyl už od mládí úplně zdráv, trpěl rozedmou plic a chrlením krve. Prvně se tato nemoc projevila v semináři ve druhém ročníku v roce 1909, kdy musel tři měsíce v klidu ležet, poté v roce 1918, kdy byl poté ještě ke všemu stižen španělskou chřipkou a málem zemřel, po třetí v roce 1936 po exerciciích v promrzlém klášteře dominikánů v Praze, po čtvrté v roce 1947, kdy musel na krátko opustit pfarnost a jet na léčení. Jistě se tato nemoc projevila, spolu se srdeční chorobou, na předčasné smrti P. Škáchy na podzim roku 1948.

Do Maršovic byl jmenován v červenci 1926, instalován však byl z důvodu protahujícího se odchodu prozatímního administrátora Václava Webera až 3. října 1926. Ve farní kronice se nachází barvité vylíčení katastrofálního stavu po desetiletí neopravovaného kostela i fary.

Dejme proto slovo P. Škáchovi: „Dle vzhledu a dle vzpomínek pamětníků po celé působení 38 let bývalého faráře a snad i jeho předchůdce nedostalo se kostelu opravy, a proto není divu, že vypadá jak strhaný žebrák. Se skličujícím dojmem a obavou, jak bude dál, pohlíží nový farář po svém nastoupení do Maršovic budoucnosti vstříc, a zda se mu podaří učiniti z kostela stánek Boží a slušný a důstojný. Snad Bůh vzbudí srdce křesťanská k obětavosti a lásce pro dům, v němž přebývá. Podepsaný očekává to v důvěře, neboť lid zdejší přece v neděli a ve svátek přichází a zbožně se modlí. Je-li tudíž víra v duši jejich, jistě i ruka jejich otevřena budek oběti na opravu stánků Božích. Je-li kostel ve stavu ubohém, je fara proti němu pravým protějškem. Sami farníci mluvili po okolí, že fara maršovická je horší než pastouška.“ Jaká podoba do dnešních dnů, snad kromě těch zbožných farníků.

S jeho nástupem přichází rozkvět farnosti. Je pravým buditelem, podněcovatelem patrona i farníků, sám sebe překonává, rovněž vkládá velké sumy vlastních prostředků a farníci takovou to pastoraci velmi oceňují i podporují. Farnost se mění z rozpadlé na kvetoucí a radostnou. Výčet jeho prací je opravdu velice dlouhý: Vyčnívá z nich oprava kostela i fary, vnitřní tónovaná výmalba kostela, nová okna v kostele, nová dlažba v kostele, pořízení nových zvonů, na něž osobně vybral dům od domu peníze, zcela nová báň na velké i malé věži, na velké šindel nahrazen mědí, což se do dnešních dnů ukázalo jako geniální čin. Dalším významným počinem byla radikální úprava hřbitova, v dnešní době nepředstavitelná, ale velmi praktická, osvobozující kostel od přilepených hrobů.

Stručně řečeno, pro P. Škáchu nebylo nic problém, dokázal jednat se všemi a pro blaho farnosti velmi mnoho obětovat. Zakládá Bratrstvo Nejsvětější svátosti, a před Kristem v eucharistii vyprošuje milosti pro Maršovice, organizuje mnoho Poutí, zbožných průvodů a podobně.

V roce 1943 se začíná mluvit o vystěhování Maršovic. Farář Škácha hledá další kněžské působiště, konkrétně se jedná o farách v Prčici, Vrcholticích, Malkovicích a Neumětelích. Nakonec jsou Maršovice vystěhovány k poslednímu lednu 1944 a Alois Škácha se stává farářem v Nechvalicích mezi Sedlčany a Chyškami. Dle vzpomínek nechvalických farníků se choval velmi neohroženě – například na faře umožnil farníkům poslouchat exilové vysílání z Londýna.

Válka končí, avšak P. Škácha se z důvodu nenalezení nástupce do Nechvalic může do Maršovic vrátit až v říjnu 1945. Ihned se pouští do obnovy kostela, protože padly patronáty, zřizuje farní radu (v těchto letech ji nemáme, psáno roku 2014), a shání peníze na opravy kostela. Podařilo se mu v Hamburku zachránit poslední maršovický zvon, který nestačili nacisté roztavit, díky němu tak dodnes může znít z maršovické věže. Za své zásluhy je v březnu 1946 jmenován děkanem a arcibiskupským notářem. Do smrti se snažil získat pro maršovický i hodětický kostel nové varhany – staré zničili negramotní vojáci Rudé armády, jimž však vděčíme za možnost obnovy farnosti. Varhany však již získat nemohl.

Zdraví se mu prudce zhoršilo na podzim 1947. Po krátkém zlepšení na Květnou neděli 1947 natrvalo uléhá. Poslední Mši svatou v Maršovicích slouží 14. 3. 1948. Později je převezen do nemocnice U Milosrdných Pod Petřínem, kde po dlouhém boji 7. listopadu 1948 v 11 hodin dopoledne umírá. Pohřeb se konal 11. listopadu 1948 ve 14,30 za účasti mnoha maršovických farníků a poté byl P. Škácha uložen do rodinného hrobu v Příbrami.

Je potřeba zmínit ještě jednu osobní vzpomínku. P. Škácha měl jako první v Maršovicích automobil Praga-Baby. Jednou se stalo, že otec nešťastnou náhodou postřelil svou dceru v Zahrádce, nedaleko Maršovic. Otec utíkal do Maršovic, P. Škácha vzal automobil a tím, že ji rychle odvezl do nemocnice do Benešova, ji zachránil život a v nemocnici tehdy strávila téměř půl roku. Také zmiňme farskou hospodyni Annu Jiráčkovou (…), sloužící i dalším maršovickým kněžím. Velké přátelství pojilo P. Škáchu s farářem v Bělici Václavem Týrou.

Po smrti P. Škáchy nastoupil mladý kněz P. Antonín Neužil, o jejich vztahu ve stati o P. Neužilovi.

Pro maršovickou farnost byla tato předčasná smrt velkou ztrátou. Na prahu zrůdné doby komunismu by pro ni jistě byla přítomnost člověka s velkou autoritou požehnáním.

Komentáře jsou uzavřeny.



Menu

Nejnovější články

Kategorie

Štítky

Archiv

Nejnovější komentáře